Panama

1.1. Oficiální název státu

1.2. Rozloha

1.3. Počet obyvatel, hustota na km², podíl ekonomicky činného obyvatelstva

1.4. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva a jeho demografické složení

1.5. Národnostní složení

1.6. Náboženské složení

1.7. Úřední jazyk a ostatní nejčastěji používané jazyky

1.8. Administrativně správní členění země, hlavní město a další velká města

1.9. Peněžní jednotka a její členění, používání jiných měn

1.10. Státní svátky, obvyklá pracovní a prodejní doba

1.11. Místní zvyklosti důležité pro obchodní kontakty

1.12. Podmínky využívání místní zdravotní péče českými občany a občany EU

1.13. Víza, poplatky, specifické podmínky cestování do teritoria

1.14. Oblasti se zvýšeným rizikem pro cizince – vhodnost návštěvy s ohledem na politickou či jinou situaci v zemi

1.15. Kontakty na zastupitelské úřady ČR v teritoriu (včetně generálních či honorárních konzulátů) – popis spojení z letiště a z centra města

1.16. Kontakty na zastoupení ostatních českých institucí (Česká centra, CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism)

1.17. Praktická telefonní čísla v teritoriu (záchranka, dopravní policie, požárníci, infolinky apod.)

1.18. Internetové informační zdroje

1.19. Adresy významných institucí

 

Historie

Španělé dnešní Panamu objevili při výpravě Rodrigo de Bastidase, na kterou se vypravili v roce 1501 z Venezuely. Záměrem výpravy bylo hledání zlata. O rok později zavítal na území Panamy Kryštof Kolumbus, který založil osadu v Dariénu. V roce 1513 se výpravě v čele s Vasco Nunez de Balboa podařilo vůbec poprvé překročit kontinent a dostat se k Tichému oceánu. Díky přístupu k oběma oceánům se Panama stala křižovatkou a překladištěm bohatství, které plynulo z Jižní Ameriky do Španělska. Územím Panamy vedla „královská cesta” (někdy také „křížová cesta“), spojující tichomořské pobřeží s karibskou oblastí. Z města Panama, založeného v roce 1519, vyrazila v létě 1532 k dobytí Říše Inků i Pizarrova výprava.

 

Panama byla součástí španělské koloniální říše více než 300 let až do roku 1821 a patřila k jejím nejbohatším územím. Proto se často stávala terčem útoků pirátů, kteří v roce 1671 dobyli i město Panama, tehdy jedno z největších měst španělského světa. Administrativně patřila Panama v letech 1565 až 1718 k místokrálovství Peru, posléze připadla k místokrálovství Nová Granada.

 

V průběhu válek za nezávislost Latinské Ameriky vyhlásila junta v Panamě samostatnost již 28. listopadu 1821, vzápětí však oznámila připojení k Velké Kolumbii (Kolumbie, Venezuela, Ekvádor, Peru, Bolívie). Po jejím rozpadu v roce 1830 zůstala Panama součástí Kolumbie jako její provincie. Již tehdy se však začaly projevovat první separatistické tendence.

 

V roce 1846 byla uzavřena s USA dohoda o podmínkách výstavby transkontinentální komunikace na území Panamy. Jako první byla americkou společností Charlese Aspinwalla v roce 1856 dokončena železniční trať, která se stala až do vybudování pacifické železnice v roce 1869 hlavní komunikací spojující východ a západ amerického kontinentu. Panamská železnice přispěla k rozvoji regionu, stala se však zároveň prvním zdrojem konfliktů mezi místním obyvatelstvem a občany USA.

 

Ve druhé polovině 19. století se stalo hlavním předmětem zájmu USA v regionu vybudování průplavu. Koncesi od kolumbijské vlády na výstavbu však získala jako první v roce 1878 francouzská společnost Compagnie Universelle stavitele Suezského průplavu Ferdinanda Lessepse. Tu však finanční a technické problémy přinutily vyhlásit v roce 1889 bankrot. Nástupnická tzv. Nová společnost (Compagnie Nouvelle) měla za jediný cíl prodej koncese jinému zájemci, nejlépe z USA. Washingtonská vláda již v roce 1901 začala s kolumbijskou vládou dojednávat přímo podmínky výstavby průplavu a záhy došlo i k dohodě. Poté, co však kolumbijský kongres odmítl tuto dohodu ratifikovat, zinscenovali zástupci Nové společnosti vyhlášení nezávislosti Panamské republiky na Kolumbii dne 3. 11. 1903. Následně smlouva Hay – Bunau Varilla a ústava z roku 1904 zajistily Spojeným státům mimořádné postavení nejen zřízením statutu Panamského průplavového pásma (kontrola území o rozloze cca 1 432 km²), ale i články umožňujícími USA právo intervence v zájmu udržení klidu a bezpečnosti v Panamě. Na mnoho let byla panamská historie rozdělena na 2 části – Panamu a zónu Panamského průplavu, spravovanou guvernérem podléhajícímu prezidentovi USA. Výstavba Panamského průplavy byla dokončena v roce 1914.

 

Zejména v kruzích spjatých s Panamskou liberální stranou sílily snahy situaci revidovat. Povstání liberálů proti konzervativní vládě v roce 1931 se stalo prvním úspěšným krokem na této cestě. Za vlády prezidenta Harmodia Ariase došlo v roce 1936 k revizi Hay - Bunau Varillovy smlouvy. Byl zvýšen roční poplatek za využívání průplavu a především bylo zrušeno právo intervence USA. V průběhu II. světové války však došlo vzhledem k strategickému významu průplavu k posílení americké vojenské přítomnosti a k otevření dalších vojenských základen.

 

Přestože bylo postupně dosaženo dalších ústupků ze strany USA (např. zrovnoprávnění amerických a panamských zaměstnanců průplavu v roce 1955), zejména po znárodnění Suezského průplavu v roce 1956 snaha panamských politiků o získání kontroly nad průplavem rostla. Vláda začala využívat k nátlaku na USA masových demonstrací, formálně organizovaných radikálními studenty (v roce 1964 v průběhu tzv. sporu o vlajku zahynulo 21 lidí a panamská vláda na půl roku přerušila s USA diplomatické styky).

 

V roce 1968 byl potřetí svržen prezident Arnulfo Arias Madrid a k moci se dostala vojenská junta vedená Omarem Torrijosem Herrerou, který se sice nikdy nestal formální hlavou státu, ale až do své smrti při dodnes neobjasněném leteckém neštěstí v roce 1981, ovládal stát z pozice premiéra jako vlastně ničím a nikým neomezovaný diktátor. Zakázal činnost politických stran a zahájil program sociálních, politických a hospodářských reforem. Navrhl přijetí ústavy z roku 1927 a vybavil se neomezenými pravomocemi. Velkou pozornost věnoval jednáním o získání kontroly nad Panamským průplavem. Tato snaha byla korunována úspěchem a dne 7. září 1977, po více než 13 letech jednání, podepsal O. Torrijos ve Washingtonu s prezidentem J. Carterem dohodu, podle které měl být Panamský průplav předán pod panamskou správu k 31. 12. 1999. Dodnes je O. Torrijos za tento krok obdivován převážnou většinou Panamců. Od roku 1978 O. Torrijos znovu povolil činnost politických stran a podílel se na založení PRD, která podporovala vládu až do jeho smrti v roce 1981.  

 

Ani po smrti O. Torrijose si civilní politici nedokázali poradit s mocí armády (Národní gardy). Na základě ústavních změn v roce 1983 byla zavedena přímá volba prezidenta. První přímé prezidentské volby v květnu 1984 vyhrál s podporou ozbrojených sil Nicolás Ardito Barleta, přestože se objevila celá řada obvinění z volebních podvodů. Během jeho vlády došlo k posílení role armády, v jejíž čele stál od roku 1983 gen. Manuel Noriega Moreno. Národní garda byla přejmenována na Národní obranné síly (Fuerzas de Defensa Nacional - FDN), které nakonec donutily prezidenta N. A. Barleta v roce 1985 podat demisi. Jeho odstoupení zvýšilo nespokojenost vyvolanou prosazováním tvrdých ekonomických reforem a urychlilo vyšetřování vražd, do kterých byl měl být zapleten i gen. M. Noriega. V roce 1988 se tehdejší prezident Arturo Del Valle pokusil gen. Noriegu „odstavit“, avšak následně byl parlamentem odvolán. Novým prezidentem byl „zvolen“ Manuel Solís Palama (26/02/1988 – 30/08/1989). Výsledky dalších prezidentských voleb z května 1989, ve kterých vyhrál Guillermo Endara G., gen. M. Noriega zrušil a prezidentem byl prohlášen Francisco Rodíguez P. (1/09/1989 – 20/12/1989). Oba poslední prezidenti byli spíšeloutkami vojenského režimu, přičemž veškerou moc v zemi převzal gen. Manuel Noriega. V září 1989 se skupina důstojníků pokusila gen. M. Noriegu neúspěšně svrhnout. Složitá politická situace vyvrcholila 20. prosince 1989 vojenskou intervencí USA, jejíž proklamovaným cílem byla ochrana amerických občanů, zásah proti obchodu s drogami a nastolení demokracie. Američané však podcenili národní hrdost Panamců a akce se setkala s nečekaným odporem. Během bojů zahynulo na 5.000 lidí. Generál M. Noriega se ukryl na papežské nunciatuře. Později se však vzdal, byl zatčen a obviněn z pašování drog, z praní špinavých peněz a z politických vražd. Po zatčení byl deportován do Miami, kde byl odsouzen nejprve ke 40 a později ke 30 letům vězení. Panamským prezidentem se stal vítěz anulovaných voleb a představitel opoziční strany Alianza Democrática de Oposición Civilista (ADOC), Guillermo Endara Galimany.

 

V důsledku hospodářských sankcí uvalených na Panamu v roce 1988 Spojenými státy se země s nejrozvinutější ekonomikou ve Střední Americe dostala do hluboké ekonomické krize. Politická nestabilita a pokles výroby i zahraničního obchodu přivedly Panamu na pokraj ekonomického kolapsu. Endarova vláda měla sice již před volbami připravenu koncepci znovuoživení hospodářského klimatu v zemi, následující vývoj však zapříčinil, že si částečná rekonstrukce vyžádala daleko více prostředků, než se původně očekávalo. Během funkčního období G. Endary se navíc projevila nejednotnost vládní ekonomické strategie a existovaly rozdílné názory na řešení obtížné ekonomické situace. Přes tyto vnitřní neshody nelze vládě upřít snahu o nastolení politické stability, ekonomického rozvoje a zlepšení mezinárodní prestiže země. Tento časový úsek lze charakterizovat jako přechodné období na cestě k demokracii, které vyvrcholilo prezidentskými volbami v květnu 1994.

 

V nich zvítězil Ernesto Pérez Balladares (ex ministr financí) z Demokratické revoluční strany (PRD) s podporou 33 % hlasů voličů. PRD neměla zpočátku pro svoje vztahy k noriegovskému režimu lehkou pozici. Balladaresovi se však podařilo stranu zrekonstruovat, zpřetrhat svazky s minulým režimem a vytvořit z PRD moderní stranu pravého středu. V období Balladaresovy vlády se alespoň částečně podařilo řešit nejpalčivější problémy, mezi které patřilo především přijetí základních opatření proti praní špinavých peněz a pašování drog, oživení ekonomiky, zvýšení její konkurenceschopnosti a vytvoření nových pracovních příležitostí.

 

Jedním z hlavních úkolů jeho vlády byly přípravy všech nezbytných podmínek pro převzetí Panamského průplavu od USA pod vlastní správu a zajištění jeho nerušeného chodu. V tomto kontextu musela vláda připravit program využití uvolněných komplexů budov a zařízení po amerických vojácích a zabezpečit jejich provozuschopnost.

 

Kdysi stoupenec generála Noriegy a důsledný odpůrce USA Ernesto Pérez Balladares se i v tomto postoji změnil a budování dobrých vztahů se Spojenými státy se stalo základním směrem zahraniční politiky přinejmenším prvních let jeho vlády. Stěžejním bodem vzájemných vztahů se stala jednání, která vedla Balladaresova vláda s USA o další přítomnosti vojenských základen USA na panamském území. Již od roku 1995 bylo jasné, že americké vojenské základny jako takové budou v Panamě zrušeny. Až do roku 1998 se však zdálo, že se podaří dosáhnout dohody o přetvoření bývalé vojenské základny Howard na Mezinárodní protidrogové centrum. K tomuto návrhu, který měl podporu USA, vedly panamskou vládu obavy z pronikání drogových kartelů ze sousední Kolumbie. Návrh však nezískal potřebnou podporu, zejména díky obavám latinskoamerických zemí, že vytvoření obdobného centra bude  znamenat pokračování vojenské přítomnosti USA v této oblasti.

 

Poté, co Panamci v srpnu 1998 v referendu odmítli možnost, aby se E. P. Balladares ucházel o znovuzvolení, ztratil prezident o dosažení dohody s USA o pokračování přítomnosti amerických vojáků v Panamě zájem a jednání skončila neúspěšně.

 

V květnu 1999 proběhly v Panamě další prezidentské volby. Celou předvolební kampaní, která proběhla v poměrném klidu a bez větších skandálů, se velmi zřetelně nesly nepřehlédnutelné historické reminiscence. Někteří komentátoři dokonce hovořili o „souboji mrtvých politiků“ – Arnulfa Ariase (manžel kandidátky Arnulfistické strany M. Moscosové) a Omara Torrijose (otec kandidáta Revoluční demokratické strany M. Torrijose). Při absenci jasných programů obou hlavních volebních uskupení se tak součástí kampaně vedle tradičních populistických slibů stala tvrzení obou kandidátů, že budou „pokračovat v započatém díle“ svých slavných příbuzných. Ve volbách zvítězila se 44,8 % hlasů  kandidátka opoziční Arnulfistické strany Mireya Moscosová Gruberová.

 

Nová prezidentka se ujala funkce 1. 9. 1999 a stala se v historii Panamy první ženou ve funkci prezidenta země (třetí žena v celé latinskoamerické historii po Maríi Martínez de Perón v Argentině (1974–1976) a Violetě Chamorro v Nikaragui (1990–1997).

 

Prezidentka M. Moscosová měla na počátku svého mandátu parlamentní většinu, ztratila ji však když PDC (dnešní PP) přešla do opozice k PRD v roce 2000. Ztráta parlamentní většiny a s tím spojené potíže v prosazování návrhů zákonů v kombinaci s málo efektivní činností vlády a poklesem dynamiky panamské ekonomiky se záhy projevila ve snížení popularity prezidentky M. Moscosové. V září 2002 se vládě podařilo obnovit většinu v parlamentu díky korupčnímu skandálu uvnitř opoziční PRD, který způsobil, že 5 poslanců této strany se dalo na stranu vlády a prezidentky M. Moscosové. Projevem obnovené parlamentní většiny bylo získání postu předsedy parlamentu v září 2002, do kterého byl zvolen disident z PRD Carlos Titi Alvarado. Taktéž se vládě podařilo prosadit odložené reformy, mezi nimiž figurovala především daňová reforma jako závazek dohody s MMF v roce 2000. Nicméně ani přes některé pozitivní kroky nebyla vláda prezidentky M. Moscosové příliš úspěšná a na konci prezidentského mandátu získala označení jako nepopulární, málo efektivní a korupční.

 

Nejvýznamnější událostí období její vlády bylo převzetí území a správy Panamského průplavu z rukou USA, které se uskutečnilo 31. 12. 1999. Po 86-ti letech byla nad budovou správy průplavu vztyčena panamská vlajka. Předání průplavu pod panamskou správu proběhlo bezproblémově a vládě se podařilo přesvědčit mezinárodní komunitu, že provoz průplavu zůstává beze změn.

 

Panamský průplav

Američané zdaleka nebyli první, kdo se vážně zajímal o zkrácení cesty mezi dvěma oceány. Španělský král Karel V. už v roce 1534 nařídil svým poddaným v Latinské Americe, aby provedli první topografická měření. Protože projekt byl v tehdejší době neuskutečnitelný, Španělé zprůchodnili jinou stezku, tzv. Křížovou cestu. Vedla pralesem přes Panamskou šíji, byla vydlážděna oblázky a ubírala se po ní koňská spřežení a muly naložené tunami peruánského zlata, přiváženého z jihu podél kontinentu po Tichém oceánu. To se pak na březích Atlantiku nakládalo na lodě směřující do Španělska.

 

Stavbu Panamského průplavu zahájila v roce 1881 francouzská společnost vedená stavitelem Suezského průplavu Ferdinandem Lessepsem. Francouzi měli v úmyslu postavit tuto komunikaci na úrovni mořské hladiny. S Francouzi přijeli do Panamy zeměměřiči, zakreslovači map, námezdní dělníci a lodě naložené bagry, sbíječkami, lokomotivami, dynamitem, mapami, nivelizačními přístroji, kompasy a barometry. Desetitisíce dělníků z 97 zemí světa přivedl do Panamy příslib slušných platů. Byli mezi nimi hlavně chudí obyvatelé antilských ostrovů, Indiáni ze středoamerických zemí, ale i Španělé, Řekové, Italové, Irové nebo Číňané. Do Panamy utíkali před zákonem i zločinci a dobrodružství tam hledali bohémové a světoběžníci z Evropy. Málokdo však vydržel pracovní a klimatické podmínky, které byly velmi těžké. Moskyti, jedovatí hadi, zápaly plic, nemoc beri-beri (avitaminóza B 1) , sluneční úpaly i náhodné výbuchy nitroglycerinu vykonaly své. Během osmiletého působení Francouzů (1881 až 1889) pracovalo na stavbě průplavu asi 45.000 mužů, více než 20.000 jich zemřelo, z toho 19.000 bylo černochů. Trasa průplavu mezi zátokami u hlavního města Panamy a městem Colón přetínala kontinentální pohoří se sedmnácti různými formacemi skalního podloží, šesti geologickými zlomy a pěti skalními skupinami sopečného původu. Francouzská společnost v roce 1889 zbankrotovala. I když se Francouzům nepodařilo průplav zbudovat, byla již třetina prací na budoucím průplavu hotova.

 

Zbývající francouzský majetek a stroje tehdy za 40 milionů dolarů zakoupily Spojené státy, které s dostavbou Panamského průplavu začaly v roce 1904. Na stavbu nastoupil jako hlavní inženýr John Finley Wallace. Opravoval budovy a přestavoval železnici, kterou tu Francouzi zanechali. Také začal se zemními pracemi v soutězce Culebra. Odešel ale už za rok, kdy podal výpověď.

 

V roce 1905 nastoupil na místo hlavního inženýra železniční inženýr John Stevens, který se již proslavil stavbou Severní dráhy přes Skalnaté hory. John Stevens zastavil zemní práce a začal budovat logistické zázemí a infrastrukturu, která znamenala zlepšení životních podmínek pro dělníky i samotné inženýry. Jen sítě do oken stály 90.000 dolarů. Vykuřovaly se domy, zaváděla se kanalizace, dláždily se vozovky i chodníky, budovaly se vodovody, voda se stáčela do lahví a vysoušely se močály, aby se zabránilo množení komárů. John Stevens změnil původní plán a začal budovat průplav jako zdymadlový. Plán předpokládal přehrazení řeky Chagres u Gatunu, tak aby nejvyšší místo u soutězky Culebra bylo zaplaveno. Taktéž byl naplánován systém zdymadel napájený z budoucího jezera a položení železnice k odvozu zeminy. Američané přivezli výkonná parní rypadla. Koleje byly posunovány nejprve lidskou silou, posléze je přesunovaly speciální stroje. Pracovalo se bez přestávky, ploché vagóny s jednou postranicí vozily zeminu na obrovskou zemní hráz v Gatumu a k moři, kde byly budovány vlnolamy. Třítunový pluh poháněný z lokomotivy rychle a efektivně vysypával zeminu. V listopadu 1906 přijel na inspekci stavby Panamského průplavu sám americký prezident Theodore Roosevelt. O pár měsíců později podal John Stevens za doposud nevyjasněných okolností výpověď.

 

Prezident T. Roosevelt jmenoval hlavním inženýrem majora George Washingtona Goethalse, který spolupracoval s dalšími dvěma armádními inženýry, plukovníkem Davidem Gaillardem, který měl řídit zemní práce u Culebry a Wiliamem Siebertem, který měl postavit gatumská zdymadla.

 

Nejtěžší práce probíhaly na překopu v soutězce Culebra, odkud bylo odváženo 200 vlaků zeminy denně. Dne 20. května 1913 se parní bagry střetly u Culebry v konečné výkopové hloubce. Zdymadla byla budována z betonu po 12 m segmentech, poslední kubík betonu byl do zdymadel nalit 31. května 1913. Vrata zdymadel byla koncipována tak, že jejich pohon zajišťovaly elektrické motory, zásobované elektřinou vodní elektrárny na přehradě.

 

Stavba průplavu byla dokončena v roce 1914.Inaugurační plavba parníku Ancón se konala 15. srpna 1914, ale obchodním lodím byl Panamský průplav otevřen až po První světové válce (brzy po otevření došlo k velkému sesuvu, který znemožnil plavbu až do roku 1920, kdy byl zahájen pravidelný provoz). Od roku 1904 si stavba průplavu vyžádala dalších 5.600 lidských životů, z toho 4.500 černochů.

 

Na obou březích průplavu byla instalována moderní americká vojenská zařízení a základny, kolem nichž vznikl zcela nezávislý stát ve státě – tzv. Panamské průplavové pásmo o rozloze 1 432 km2 (8 km do vnitrozemí po obou stranách průplavu). Svrchovanost nad pásmem formálně měla panamská vláda, ve skutečnosti zde platily správní, policejní i jiné zákony USA. Na 30.000 amerických vojáků včetně jejich rodinných příslušníků bylo podřízeno vlastním zákonům. Stavěly se pro ně pohodlné byty, golfové kluby, bazény, obchody, pošty, školy, kina, divadla, kaple, restaurace i kavárny. Dějiny 20. století potvrdily politickou a vojenskou důležitost tohoto legendárního díla.

 

Průplav měří 82,4 km (vzdušná vzdálenost mezi oběma koncovými body je 69,1 km), minimální hloubka dosahuje 11,8 m, minimální šíře 152 m. Šest párů zdymadel u Gatunu, Pedro Miguel a Miraflores (dějiště slavnostního předání kanálu pod panamskou správu) o rozměrech 304 x 33,5 m umožňují denně proplutí průměrně 38 lodí o maximálních rozměrech 296,5 m délky a 32,9 m šířky.

 

Zrušení průplavového pásma, které de facto rozdělovalo zemi na 2 části, bylo pro panamské politiky mnohem důležitější, než vlastní správa nad průplavem. V roce 1977 americký prezident J. Carter a panamský generál O. Torrijos podepsali dohodu, která stanovila 31. prosinec 1999 jako den předání Panamského průplavu Panamě. Předání území a správy Panamského průplavu Panamě z rukou USAse uskutečnilo 31. 12. 1999. Rok 2000 tak přinesl konec téměř stoleté americké vojenské přítomnosti v Panamě a uzavřel další kapitolu historie tohoto stavitelského zázraku.

 

Důležitou otázkou zůstává využití průplavových zařízení, především bývalých vojenských základen, které jsou vybaveny mimořádně kvalitní infrastrukturou (letiště, administrativní budovy, zařízení pro ubytování i pro rekreaci atd.). Na území bývalé základny Clayton panamská vláda vytvořila Centrum vědy a výzkumu (Ciudad de Saber) pro 20.000 studentů, k němuž chce Panama přilákat pozornost evropských výzkumných ústavů. Bývalá základna Howard by se po krachu jednání o vytvoření Mezinárodního protidrogového centra měla stát Centrem průmyslu a obchodu a výcviková škola "zelených baretů" se má změnit ve Školu hoteliérství a turistiky.

 

Panama se na převzetí průplavu dlouho připravovala. Dnes tvoří personál průplavu na 7.500 operátorů, z více než 90-ti procent panamské národnosti. Průplav je otevřen 24 hodin denně všech 365 dní v roce. Během své existence byl uzavřen pouze jednou, a to na 7 měsíců po masivním sesuvu půdy v roce 1915 na úseku zvaném Culebra. Na atlantské straně průplavu leží nejdůležitější bezcelní zóna západního světa Zona Libre de Colón, která dosahuje ročního obratu 12 miliard dolarů.

 

Z oblasti průplavu chce Panama vytvořit jakousi obdobu Singapuru. Zhruba 70 % HDP Panamy přináší finanční sektor a průplav, jehož příjmy za služby dosahují přibližně 480 milionů dolarů ročně. Plánuje se rozsáhlá modernizace průplavu. To, co bylo kdysi technickým zázrakem, je dnes zastaralé. Průjezd průplavem trvá příliš dlouho, lodě musejí čekat, než na ně přijde řada, a proto tuto vodní cestu používají jen společnosti přepravující trvanlivější zboží.

 

Zajímavosti Panamského průplavu

od otevření v roce 1914 proplulo průplavem asi 819 000 lodí

rozdíl hladin Gatunského jezera a oceánu na obou stranách je 26 metrů

ročně nyní proplouvá průplavem 13 000 až 14 000 lodí

každý rok se průplavem převeze 200 milionů tun nákladu

poplatky za proplutí představují ročně cca 800 milionů dolarů

v roce 2004 proplulo průplavem 12 518 lodí s celkovým nákladem 266,7 milionů tun, které zaplatily na poplatcích 757,7 milionů USD

největší náklad přeplavila průplavem loď Arco Texas o váze 65 299 tun

rychlejší proplutí průplavem zaznamenalo vznášedlo Pegasus za 2 hodiny a 41 minut

pokud lodě nemusejí čekat, trvá cesta průplavem 8 až 10 hodin

skutečná doba se však kvůli čekání prodlužuje průměrně na 24 hodin

součástí průplavu je i umělé Gatunské jezero (výška hladiny 26 m n.m.)

denní kapacita průplavu je 38 lodí

vybagrovaná zemina by prý stačila na stavbu Velké čínské zdi a ještě na dalších 1 600 kilometrů

plavební komory jsou vycementované jámy o délce 304 metry a hloubce 13 metrů

nejdelší lodí byla loď San Juan Prospector a Marcona Prospector převážející obilí o délce 299 metrů

nejširší lodí byla pancéřová loď New Jersey o šířce 32,91 metrů

komory jsou uzavřené vraty z ocelových plátů, které váží 700 tun, gigantická ocelová vrata zdymadel se nikdy nemusela vyměňovat

1500 sériových elektrických motorů uvádí v činnost trysky a stěžejové závěsy vrat

výstavba průplavu stála USA zhruba 375 mil. USD

poplatky jsou v průplavu stanovovány podle tonáže. Nejvyšší poplatek byl zaplacen v roce 2003 za Queen Elizabeth II. a činil 99 000 dolarů. Nejmenší poplatek zaplatil údajně Richard Hallburton, když plaveckým stylem prsa proplaval kanálem 23. 8. 1928, stálo ho to 36 centů.

1.1. Oficiální název státu

Panamská republika

República de Panamá

 

1.2. Rozloha

Celková rozloha je 75 420 km2. Země tvoří 74 340 km2, vodní plochy představují 1 080 km2.Panama hraničí s Kolumbií a Kostarikou.

 

1.3. Počet obyvatel, hustota na km², podíl ekonomicky činného obyvatelstva

V Panamě žije podle odhadů sčítání obyvatelstva z července 2011 celkem 3,46 mil. obyvatel, hustota osídlení činí 46,5 obyvatel/km2, podíl ekonomicky činného obyvatelstva cca1,4 mil.

 

1.4. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva a jeho demografické složení

Dle sčítání obyvatelstva činil roční přírůstek 5,2 %, na jeho výši se nejvíce podíleli Indiáni a míšenci.

 

1.5. Národnostní složení

Největší skupinu obyvatelstva tvoří mestici (69 %), dále Indiáni (14 %). Běloši se na celkové populaci podílí 12 %, černoši 2 %, ostatní 3%.

 

1.6. Náboženské složení

V zemi vyznává 83 % obyvatel náboženství římsko-katolické, asi 15 % protestantské, dále je zastoupeno náboženství indiánských skupin obyvatel.

 

1.7. Úřední jazyk a ostatní nejčastěji používané jazyky

Oficiálním jazykem je španělština, k ostatním nejčastěji používaným jazykům patří angličtina (cca 15 % obyvatel, zejména v turistických centrech) a mayské jazyky.

 

1.8. Administrativně správní členění země, hlavní město a další velká města

Panama je republikou, skládá se z 9 provincií a tří indiánských oblastí na úrovni provincií:

 

Bocas del Toro

Comarca Kuna Yala

Comarca Ngobe-Bugle

Chiriqui

Cocle

Colon

Darien

Herrera

Los Santos

Panama

San Blas

Veraguas.

Hlavní město Panama City má 1,1 milionu obyvatel.

 

1.9. Peněžní jednotka a její členění, používání jiných měn

Panamskou národní měnou je Balboa, který se dělí na  100 centavos. V zemi současně cirkulují i USD. Kurzje 1Balboa = 1 USD. Kurz k EUR byl dne 1. 3. 2012 1EUR = 1,34 Balboa.

 

1.10. Státní svátky, obvyklá pracovní a prodejní doba

Významné svátky

1. ledna – Nový rok

 březen–duben – Velikonoční svátky

1. května – Svátek práce

1. listopadu – Den všech svatých

3. listopadu – Státní svátek (osvobození od Kolumbie 1903)

28. listopadu (osvobození od Španělska 1821)

8. prosince – Svátek Neposkvrněného početí

24. prosince – Štědrý večer

25. prosince – Hod Boží

31. prosince – Silvestr

 

Pracovní doba

Délka pracovní doby je různá v závislosti na regionu a typu organizace, většinou od 8:00–9:00 hod. do 18:00–19:00 hod. s dvouhodinovou přestávkou na oběd v době od 12:00 do 14:00 hod. Úřady jsou pro veřejnost otevřené často jen dopoledne.

 

Prodejní doba

Obchody jsou většinou otevřené od 8–9 hodin do 18–19 hodin. V době od 12 do 14 hodin bývá polední přestávka.

 

1.11. Místní zvyklosti důležité pro obchodní kontakty

Je třeba předem sjednat a před konáním je vhodné ještě znovu potvrdit obchodní schůzky.

 

1.12. Podmínky využívání místní zdravotní péče českými občany a občany EU

ČR nemá s Panamou uzavřenou žádnou bilaterální dohodu o vzájemném poskytování zdravotních služeb. Místní lékařská péče (především v hlavním městě) je na dobré úrovni, částky na úhradu pro cizince však jsou velmi vysoké. Je proto nanejvýš žádoucí si zajistit zdravotní připojištění již v ČR.

 

1.13. Víza, poplatky, specifické podmínky cestování do teritoria

V platnosti je bilaterální dohoda o zrušení vízové povinnosti pro občany ČR i Panamy, přičemž celková délka pobytu nesmí přesáhnout 90 dní. Dohoda zakazuje občanům obou zemí vykonávat během pobytu jakoukoliv výdělečnou činnost. Podrobnosti viz zákon 32/2000 Sb. z 14. 4. 2000 a 79/2004 Sb. z 15. 4. 2004.

 

Ze zdravotního rizika jde především o nebezpečí malárie; z očkování lze doporučit hepatitidu A/B.

 

1.14. Oblasti se zvýšeným rizikem pro cizince – vhodnost návštěvy s ohledem na politickou či jinou situaci v zemi

V hlavním městě a ve významných turistických lokalitách je relativně bezpečno, avšak v řadě jiných míst jsou rizika přepadení vysoká. Nelze proto doporučit návštěvu těchto oblastí individuálním turistům.

 

Začátkem února 2012 bylo kvůli demonstracím domorodých obyvatel a blokování komunikací nebezpečné pobývat na hranicích Panamy s Kolumbií i Kostarikou. V důsledku zablokování dálnic museli být cestovatelé evakuováni. Aktuální informace lze získat na webových stránkách ministerstva turistiky (viz bod 1.18), případně na www.mzv.cz/cestujeme.